Krásná rozmanitá příroda s vápencovými skalními masivy i s travnatými poloninami. Úmorná cesta a v horách nedostatek pitné vody. Celkově to byl náročný trek, ale ten zážitek stál za to.
Doprava
Doprava tam a zpět byla nejúmornější částí výletu. Jeli jsme vlakem na jízdenku city star, cena pro dvě osoby za 5228,- Kč (sleva s in-kartou) tam i zpět, otevřená jízdenka včetně rezervací na cestu tam Kolín <-> Bijelo Pojle.
Vlak z Bělehradu měl nechutné semišové sedačky, kterých jsme se nejprve štítili dotknout, ale pak jsme vytuhli a bylo nám to jedno. Vlak se hrozně vlekl, 380 km má urazit za pět hodin, ale nabral k tomu dvě navrch (btw. jezdí ještě po dřevěných pražcích). Hrůza!
Na cestě zpět by nás zpoždění trápilo více kvůli přípoji do Budapešti. Údajně máte, v případě že vám ujede noční přípoj, nárok na nádraží na bezplatné ubytování (tímto děkujeme Tomášovi a Lence za cennou radu). Naštěstí jsme jeli vlakem, který měl tři hodiny rezervu a jen tak tak, že jsme to ubytování nemuseli ověřovat. V Budapešti jsme pro změnu byli o půl hodiny později, takže jsme sprintovali na EC, které naštěstí minutku počkalo. Rozhodně bych nechtěl tuto cestu někdy v budoucnu opakovat.
Ještě jeden tip, na jizdnirady.cz tvrdí, že rychlíky z a do Bělehradu nestaví v Mojkovači a Kolašinu, ovšem některé tam staví (je to i v jejich jízdních řádech).
Durmitor
Durmitor je sice krásný, ale je nejznámější, tudíž je tam hodně lidí. Velkou část turistů tvoří, z nám neznámého důvodu, Francouzi. Setkání s nimi vyvrátilo pomluvu, že jsou nafoukaní a že neumí či nechtějí mluvit anglicky. Další věc, která mluví proti Durmitoru, je cena kempů, vstupné do národního parku a neexistující přípoj na vlak. Nezbývá než autostop či taxi (sazba viz ceník). Než naplánujete túry, zjistěte si, které prameny mají ještě vodu.
Celkem jsme udělali čtyři výlety.
Ledová jeskyně
Z kempu Ivan do na kraji Žabljaku přes Ledovou jeskyni do údolí Lokvice, kde je pitná voda. Na salaši lze stanovat zdarma. Nějak se místním nezdálo, že jsme si postavili stan cca 100m od pramene. V naší mapě mapě chyběla zakreslená cesta cca 50 metrů od Ledové jeskyně vedoucí do Lokvice.
Bobotov kuk
Přes Bobotov kuk (2523 m.n.m.), nejvyšší horu Durmitoru k jezeru Skrčko. Stanování u Malého Skrčko Jezera bylo dost drahé, zato se tam dalo pěkně vykoupat. V jezeru jsme viděli čolky a kupodivu k průzračné vodě i pijavice.
Zpět do Žabljaku
Výstup od jezera na hřebeny s plnou polní je na 2,5 hodiny. Pivné vody bylo skutečně nedostatek. Na nás ráno ještě vyzbyla, ale na skupinku Čechů jdoucí za námi už ne. Nabrali ji tedy z jezera a dezinfikovali. Takže dezinfekci vody přibalit s sebou. Večer se procházíme kolem Černého jezera. Je to tam jak na Václaváku, protože tam vede kolonáda ze Žabljaku.
Údolí Tary
Jdeme se podívat na vyhlídku na údolí řeky Tary. Cesta je celou dobu po asfaltce (možná jsme si měli půjčit jízdní kola) s několika černými skládkami kolem. Máte tu "čest" prohlédnout si okolí Žabljaku. Dost se tu staví a brzy to tu bude Šmoulov jako v lecjakých jiných turistických centrech.
Komovi
Jak už bylo řečen, do Durmitoru nejezdí žádný spoj, rozhodli jsme si tedy pro přesun stopem. Sto kilometrů nám zabralo celý den. Stopli jsme čtyři auta a vzali si jednoho taxíka, ale zážitek stál zato (více v odstavci místní obyvatelé).
Komovi jsou sice Durmitoru podobné krajinou, ale není zde tolik turistů. I když začíná se tam rozmáhat ekoturistika, což místní netěší, a navíc to sem přivádí lidi, co do hor nepatří. Na Trešnjevik dojede i autobus, takže se tu můžete potkat se zájezdem, co bude Komovi okupovat. Lidi jsou milí, stanovat nás zdarma posílají hned k pramenu (na mapě je jich víc než ve skutečnosti, ale hlavní že tam voda vůbec je). Na důchod se sem odebral jakýsi profesor Raško.
Pobyli jsme tu dva dny a vyšli na Kom Vasojevićki (2461 m.n.m.), u kterého jsme ze začátku netrefili značku, tak jsme se škrábali chvíli po suti, ale v sedla jsme ji už našli. Druhý den jsme šli a částečně lezli na Kom Kučki (2487 m.n.m.). Značení není příliš důkladné a mapa taky není bůhví jak úžasná. Nejtěžší je trefit odbočku hned na úpatí Kom Vasojevićki.
Bjelasica a Biogradska Gora
Naším cílem je národní park Biogradska Gora v oblasti Bjelasica. Přesouváme se tam z Komovi pěšky během jednoho dne. Míjíme dost ubohé vesnice a nový a zavřený planinarski dom Krivi Do, který se sem vůbec nehodí, v dáli za ním tyčí vysílač na Zekově glavě, což vše podtrhuje. Stanujeme u zavřeného planinarskeho domu Bjelasica.
Odtud po značce, která vede po prašné cestě pro náklaďáky na Zekovu glavu (2117 m.n.m.), kde je vysílač a pod ním černá skládka směrem k pěknému jezeru Pešića. Dál turistická značka pokračuje po trávě, ale značená je a není, takže se domnívám, že za špatného počasí na vrch Crna glava (2139 m.n.m.) trefit nelze. Scházíme k malebnému jezeru Ursulovac, kde by bylo pěkné stanování (cestou dolů je pramen). U jezírka Blatina se ztrácíme a podle azimutu dojdeme do osady, kde nás nasměrují na jezero Ševarina. Stanujeme u jezera Šiško. Pramen je vyschlý, pro vodu se musím vracet 15 minut chůzer; jezero bahnité a cikáňata nám po stanu házejí kamení.
Největší omyl bylo sejít k Biogradskemu jezeru. Mraky nafintěných turistů a z autorádií vyhrává pop-music.
Fotky
Děkuji bráchovi Jirkovi za dosavadní půjčování kompaktu Canon Powershot A70. Pořídil jsem si vlastní digitální zrcadlovku Pentax K100D Super nejen na fotky Černé Hory. Snad je změna poznat, i když se zatím trápím s následnou úpravou fotek na počítači.
Slovník
V Černé Hoře se mluví srbochorvatsky, což je jazyk slovanský a tudíž češtině podobný. Rukama nohama se domluvíte. Pro lepší porozumění přikládám minislovník námi nejpoužívanějších slov. Píše se jednak latinkou jednak cyrilicí, takže je dobré se jí naučit.
| da | ano |
| ne | ne |
| dobr dan | dobrý den |
| dobro jutro | dobré ráno |
| chvala | děkuji |
| pravo | rovně |
| godina | rok |
| prošla godina | minulý rok |
| čas | hodina |
| kolko časa | kolik hodin |
| šator | stan |
| voda | voda |
| pecina | jeskyně |
| katun | vesnice |
| grad | město |
| kuča | dům |
| planinarski dom | horská bouda |
| put | cesta (nikoliv silnice) |
| slobodno | volno (otázka kladená ve vlaku) |
| sladoled | zmrzlina |
| monastir | klášter |
Ceník
| chléb / domácí | 0,5 / 1,5 € |
| domácí sýr (1kg) | 4 € |
| kemp (2 osoby + stan) Žabljak (Ivan do) | 6 € |
| Dormitor vstup | 2 € |
| "kemp" Skrčko jezero | 9 € |
| vlak Mojkovač -> Bjelo Polje | 1,4 € |
| taxi Mojkovač -> Žabljak | 30 € |
| taxi Kolašin -> Trešnjevik | 30 € |
| pivo Nikšičko (v Komovi) | 1 € |
| kafe (Mojkovac nádraží) | 0,5 € |
Nebezpečí
Čeho se můžete v Černé Hoře bát je pád z turistického chodníku, uklouznutí na suti nebo uštknutí zmije růžkaté. Té jsme se docela báli, takže jsem si vyrobil odsávačku hadího uštknutí, zopakoval první pomoc při uštknutí a způsob navádění vrtulníku na přistání(doporučuji knihu SAS Příručka jak přežít). Na jednu stranu je škoda, že jsme neviděli zmiji růžkatou, na druhou stranu se nám alespoň nic nestalo.
Některé úseky v Komovi i v Durmitoru jsou horolezecké obtížnosti, odhadem, až 2 UIAA (tj. je zapotřebí techniky tří pevných bodů). S plnou polní to dá celkem zabrat. Nezbývá než být opatrní a na samé vrcholy lézt bez batohu. Třeba poslední úsek na Bobotov kuk je onýtovaný, ale nikoho s lanem jsem tam neviděl.
Místní obyvatelé
Místní obyvatelé vidí Čechy rádi a dávají se s nimi do řeči. Až na "kamenování" u Šiško jezera se nám všude dostalo vřelého přijetí.
Nejsilnější zážitek máme z autostopu Žablajk -> Kolašin. Zastavili nám dva tak třicetiletí chlápci v novém golfu. Stejně jako dost ostatních jeli šíleně: do zatáček v protisměru; kdo víc troubí, má přednost... Pozvali nás na pivko a místní hamburger a pak sehnali taxík do Trešnjeviku za cenu pro místní. Jeden z týpků vypadá na místního "mafiána" :-), všechny znal a zdravil, v peněžence stovky eur... Byl hrozně milý, až jsme tomu nemohli uvěřit.
Kritika
O tom, že Černá Hora má i své chyby, se psalo i v Reflexu. Mě vadí, že si hrají na ekologický stát a vybírají zelené poplatky za vjezd automobilů do Země. Budiž, ale musí pak zajistit vnitrostátní hromadnou dopravu a ne že nejznámější oblast Durmitor nemá žádný přípoj na vlak. Nehledě k tomu, že tamější auta nemůžou projít měřením emisí. Nadto si asi nikdo neláme hlavu s černými skládkami (namátkou cestou ze Žabljaku k údolí řeky Tary či svah pod Zekovou glavou). To ani nemluvím o zákazu dovozu potravin (sice nás na hranicích kvůli nikdo nekontroloval, ale stejně). Chorvati se taky tak pobláznili, ale když jim Češi začali odříkat dovolené, tak zákaz na nátlak ubytovatelů zrušili.
Závěr
Černá Hora má skutečně krásnou přírodu, která stojí za vidění, ale je to dar, kterého si váží jen do té míry, jak z toho rýžovat. Snad si brzy uvědomí, že by neměli mít ze země skládku, jinak tam nikdo jezdit nebude. Doprava tam a zpět a přesuny mezi lokalitami jsou nervy drásající. Přibalte si teplý spacák, noci v horách jsou chladné (dostačující je Jurek S+R Trek PL). Chcete-li se vyhnout profláklým místům, tak můžete vyrazit třeba do pohoří Prokletije.